Monte Rosa
Kdysi jsem vás zahrnul fotkami z několika málo vyjímečných uskutečněných výletů po kopcích. Pokud to někoho dokázalo zaujmout, tak se o mě a o několika vrcholech na dohled ze Šumavy něco dověděl. Nějak jsem dospěl k rozhodnutí to dokončit a po letech zhodnotit i ty nejzažší podniky.
Vždycky jsem se rád věnoval knížkám o zdolávání horských vrcholů a nevyhnutelně mě začalo zajímat, jak vypadá okraj ledovce, jeho hluboké trhliny, séraky s kolosálními ledovými stěnami a jak působí chladné prostředí vysokých vrcholů. Pak jsem se někde dočetl, že nejvyšší kopec v okolí je do jisté míry poměrně snadno dostupný a na vrchol lze v podstatě normálně dojít. Usoudil jsem, že je čas podívat se na nějaký vrchol zblízka a v pátek 9. srpna 1996 jsem odjel do Prahy na autobus do Itálie. Před tím jsem si však v Žichovicích půjčil úvazek, cepín a mačky. Ostatní už jsem dal dohromady doma. Když se na to ale teď dívám, tak se sám divím, čeho jsem byl schopen. Takhle oblečený bych dneska nešel ani na procházku se psem za barák do polí.
Cestou pod Mont Blanc jsme se na pár dní zdrželi na Monte Rose.Monte Rosa je horský masív na východě Walliských Alp. Do češtiny přeložená Ledovcová hora se svými 15ti vrcholy tvoří 50 km dlouhé horské pásmo.
Na výlety do okolí jsme odcházeli z chaty Gnifetti, která je postavená ve výšce 3.647 m n. m. na skalním výběžku obklopeném ledovci. Přímo nad chatou se až k obzoru zvedá rozpraskaný ledovec Garstelet. Když tu nejsou mraky nebo mlha, dá se pokochat nádherným výhledem na vrcholy Liskammu a Piramidy Vincent. Druhý den si společně s Oldou, Petrem a Waldou prokličkujeme celou výšku ledovce a dojdeme na sedlo Lys. V sedle se zanoříme do husté oblačnosti a začíná lehce sněžit. Sestoupíme z mlhy přes skalnatý výstupek Balmenhorn a po tvrdém firnovém svahu dojdeme na prosluněný vrchol 4.215 m vysoký Piramidy Vincent.
V úterý ráno teploměr ukazoval – 7° C. Navázáni na lano opakujeme stejnou cestu do sedla. Odsud z výšky 4.246 m n. m. si užíváme skvělého výhledu na masívy Liskammu (4.527), Dufour Spitzu (4.634), Zumstein Spitzu (4.563), Signalkuppe (4.559) a Parot Spitzu (4.436) z bezprostřední blízkosti. Pěkně se do oblohy tyčí i nedaleký Matterhorn (4.478 m n. m.), který už jsem si zblízka prohlédnul.
Když sbalili drátěný ohrady na hranicích, dostala se mně do ruky nějaká tiskovina, kde mě zaujala fotka mohutné špičaté skály. Později jsem tu skálu identifikoval a rozhodl se, že se pojedu podívat, jak Matterhorn vypadá ve skutečnosti.
Do Švýcarska mě doprovodil Džbery. S jeho flegmatickým optimismem to bylo snadný. Když jsme jednou skutečně důkladně promáčený čekali, až nás někdo zase sveze o kousek dál, spokojeně pronesl: „No tak prší, vždyť nemůže bejt furt hezky“.
Temná oblaka vytrvale zaplňující oblohu pak někam odplula a tmavě modrá obloha se klenula nad průzračnou krajinou. V pátek 18. června 1993 jsme se rozhlíželi ze sedla Furka (2. 463 m n. m.) a teprve nedávno jsem zjistil, že jsem si tam vyfotil Finsteraarhorn (4.274 m n. m. a ta fotka je v prezentaci). Ještě ten den jsme si rozložili spacáky už nad Zermattem asi 2.500 metrů vysoko. Následující den jsme za fantastickýho počasí společně došlo na Hirli ve 2.775 m, kde Džbery konstatoval, že mu to stačí. Já nedokázal odolat a o 2,5 hodiny později jsem došel k chatě Hörnli ve 3.260 m n. m. Krásnýho počasí i výhledu jsem si tam pak užíval celou hodinu a půl s vědomím, že jsem skončil tam, kde ostatní začínají. Čekání Džberyho nijak nerozhodilo a denní program jsme zakončili v hospodě Stafelalp.
Když jsme si na sedle užili skvostného výhledu, odešli jsme po úbočí Parot Spitzu kolem vysokánských séraků do strmého zmzlého svahu Signalkuppe (4.559 m n. m.). Na vrcholu je usazená chata Regina Margherita, která tu stojí nejvýše ze všech v Evropě. Hodlali jsme si uvnitř koupit pivo, ale bohužel nám nebyli schopni nic nabídnout.
Když se z chaty vynoříme, všechno je zaplněné mraky. Usazená oblačnost na sedle ještě víc zhoustla a současně začalo drobně sněžit. Všechno se slilo do bílé prázdnoty a ani nebylo vidět, kam pokládám nohy. Před sebou jsem viděl stín postavy a nebýt ve sněhu vyšlapaná stopa, mohli jsme si tak akorát do sněhu sednout a čekat.
Ve středu se z chaty Gnifetti vracíme k autobusu, který parkuje v Gressoney a chystá se nás popovézt na úpatí dalšího kopce.
